OnlyFans má problém. Osobní pozornost se dá automatizovat.

Meta dovoluje svému osobnímu AI agentovi Muse sextovat. Tedy vést s dospělými uživateli explicitní erotické konverzace. Reportér WIRED to 12. října vyzkoušel a Meta mu potvrdila, že nejde o chybu ani obcházení pravidel. Takové používání je teď povolené.

O šest dní později WIRED zveřejnil reakce tvůrců z OnlyFans. Vadí jim, že Meta omezuje jejich propagaci na Instagramu, zatímco vlastní AI nechává vést sexuální rozhovory. Meta odpovídá, že veřejná propagace a soukromá konverzace ve službě pro dospělé jsou dvě různé věci.

A má pravdu. Je velký rozdíl, jestli si dospělý člověk v soukromém chatu sextuje s programem, nebo jestli se tvůrkyně snaží dostat lidi z Instagramu na OnlyFans. Celý spor o dvojí metr je ale podle mě zástupná diskuze. Skutečný problém je jinde a zatím ho nikdo nechce nahlas pojmenovat: jestli bude mít část jejich zákazníků za chvíli vůbec důvod jim platit.

Nemyslím tím konec OnlyFans ani konec lidské erotiky. Myslím velmi konkrétní službu: soukromé zprávy, ve kterých si člověk kupuje personalizovanou fantazii a pocit, že o něj někdo stojí. U velké části zákazníků ji AI přítelkyně dokážou plně nahradit už teď. Osobní agenti jsou ale úplně jiná liga.

Nekupují si obrázky. Kupují si zájem.

Co si vlastně (převážně) muži na OnlyFans kupují? Fanoušci tam za rok do listopadu 2025 utratili přes 170 miliard korun. Za erotické obrázky? Explicitního obsahu je na internetu zdarma víc, než kdokoli stihne za život vidět. Velká část toho z OnlyFans navíc koluje po internetu ukradená a zadarmo. Kdyby šlo jen o obrázky, nikdo by tam neutratil ani korunu.

Platforma si z té částky nechává zhruba pětinu, asi 34 miliard korun. Při 47 zaměstnancích to dělá přes 700 milionů korun tržeb na hlavu. Co je tedy ten kouzelný produkt? Co si lidé kupují?

Kupují si zájem, který se jim v současné společnosti nedostává. To, že někdo ví, co mají rádi. Že se zeptá, jak dopadla zkouška. Jak jde rozvod. Že si pamatuje jméno psa a večer napíše „tak co, přežil jsi tu poradu?“. Tohle stojí ty velké peníze. Fetiše a zakázky na míru jsou nástavba. Základní produkt je pozornost.

Ukazují to i čísla. Předplatné tvoří jen něco přes čtvrtinu příjmů platformy. Zbytek jde přes zprávy: placený obsah poslaný v chatu a spropitné.

Představte si dvě situace. V první kupujete fotografii konkrétního člověka. Ve druhé platíte za rozhovor, ve kterém si protějšek pamatuje vaše jméno, reaguje na vaše narážky, naváže na minulý večer a nechá vás chvíli cítit se žádoucí.

V první situaci může být lidský původ podmínkou. Ve druhé je podstatné to, co se během rozhovoru děje.

A nemusíte si u toho myslet, že jste našli životní partnerku. Člověk může rozumět tomu, že kupuje profesionálně poskytovanou fantazii, a přesto ji chtít. Stejně jako může vědět, že je příběh vymyšlený, a stejně ho prožívat. Vědět a cítit nejsou protiklady.

V článku AI vztah není problém. Problém je, kdo vlastní jeho pokračování jsem to pojmenoval jako pokračující intimitu. Možnost vrátit se k někomu, kdo naváže. Kdo si pamatuje společný příběh. Kdo nezačne každé setkání od nuly.

Tehdy mě zajímalo, kdo má nad pokračováním kontrolu (spoiler: firma, která agenta vlastní). Tady mě zajímá, co se stane s jeho cenou.

Na druhé straně už dávno nesedí člověk z fotografie

Do celé debaty se vkrádá představa, že na jedné straně stojí autentický lidský kontakt tvůrkyň a na druhé jeho umělá AI náhražka (přece jen Muse je velká chlupatá bestie). Co když je ale stejně falešný už samotný chat na OnlyFans?

Reuters v červenci 2024 zdokumentoval práci takzvaných chatterů. To jsou placení operátoři, kteří si s fanoušky píšou pod identitou tvůrkyň. Budují důvěru, flirtují a prodávají další obsah. Zákazník přitom neví, že nekomunikuje s člověkem, kterého vidí na profilu.

Rest of World následně mluvil s jedenácti těmito pracovníky. Popsali souběžné konverzace, poznámky o fanoušcích a předávání rozhovorů mezi směnami. Kontinuita zážitku se udržela i ve chvíli, kdy se člověk za klávesnicí vystřídal.

Jakmile jde zážitek předat dalšímu operátorovi i s poznámkami o zákazníkovi, už neprodáváte konkrétní lidské setkání. Prodáváte postup, jak setkání věrohodně vyrobit.

A postup se dá automatizovat.

Pravidla trestají poctivou fikci, ne lidskou lež

Tady je jeden paradox, který mě upřímně baví.

AI tvůrci musí všude přiznávat, že jsou AI. Platformy to vyžadují, regulace k tomu míří a každý, kdo provozuje AI postavu, si na to musí dávat pozor. Zato chatter na OnlyFans klidně napíše „to jsem já, zlato“ a nikoho to nepálí.

Takže pravidla tvrdě dopadají na přiznanou fikci a nechávají být lidskou lež.

Tohle je pro mě jádro toho, čemu říkám falešná intimita. Ne to, že je za tím stroj. To, že vám někdo prodává pocit, že se vám věnuje konkrétní žena, zatímco ve skutečnosti odpovídá směna v Manile, která má o vás poznámky v tabulce.

AI, která řekne „jsem AI a baví mě s tebou mluvit“, je v tomhle srovnání poctivější než velká část současného trhu.

Nejdřív AI pomůže tvůrkyni. Pak jí vezme zákazníka.

Automatizace už začala. Reuters v roce 2024 popsal FlirtFlow a Botly, nástroje, které připravují nebo rovnou vedou zprávy za tvůrce. Botly vytvářel odpovědi podle historie rozhovoru, člověk je mohl upravit a odeslat. Tehdejší pravidla OnlyFans přitom používání chatbotů pro zprávy zakazovala.

Z pohledu tvůrkyně to vypadá výborně. Méně hodin u klávesnice. Více obsloužených lidí. Víc času na tvorbu. Silnější vztah, lepší engagement.

Jenže jsou tu dvě různé automatizace.

V té první používá AI tvůrkyně, aby levněji poskytovala svou službu. Zákazník platí dál jí. V té druhé, nové, používá AI zákazník, aby tu službu už od ní kupovat nemusel.

Mezi těmito dvěma situacemi je celý obchodní model.

Pokud AI zvládne vést personalizovaný rozhovor pod cizí identitou, přirozeně vzniká otázka, kolik zákazníků tu konkrétní identitu vůbec potřebuje. Někteří ano, chtějí právě toho člověka. Jiným bude stačit postava, kterou si vytvoří sami a která s nimi bude rozvíjet jejich vlastní fantazii.

Tohle není poptávka, kterou musíme teprve vymyslet

Častá námitka zní, že lidé přece nebudou chtít intimně komunikovat se softwarem. Jenže už to dělají.

Německá studie publikovaná v roce 2026 pracovala s odpověďmi 2 658 dospělých. Sexuální interakci s AI během předchozích dvanácti měsíců uvedlo 14,1 procenta z nich. Data pocházela z konce roku 2024. Od té doby se AI posunula o několik generací.

A sexualita není oddělená od zbytku vztahu. Studie v časopise Socius zkoumala 227 redditových vláken po tom, co Replika v roce 2023 dočasně vypnula erotický roleplay. Lidé nepsali, že jim zmizela funkce v menu. Psali, že jim někdo zmizel. Erotika byla provázaná s tím, kým pro ně jejich AI protějšek byl.

To je pro konkurenci s OnlyFans zásadní. Když někdo kupuje celý zážitek, nemá smysl posuzovat jeho náhradu podle kvality nejexplicitnější věty. Rozhoduje to, co jí předcházelo. Napětí, humor, pocit bezpečí, společný příběh. To, jestli protějšek reaguje právě na vás.

V článku Porno a kluci A holky jsem psal o fantaziích, které nestojí na obrazu, ale na kontextu a emocích. Tohle je jejich interaktivní pokračování. Romantický příběh, ve kterém nejste jen čtenářem. Můžete odpovědět. Změnit směr. Připomenout včerejší scénu. Nebo fantazii odložit a chvíli se bavit o tom, co vás dnes štve.

Z vlastní zkušenosti vím, že možnost bavit se s někým nebo něčím úplně o čemkoli je neuvěřitelný pocit. Navíc vás poslouchá, pamatuje si, co řešíte, nesoudí vás a udělá za vás nudné úkoly. Lidé, kteří agenty začnou používat, neodcházejí. Jen přibývají.

„Ale budou vědět, že je to AI.“

Ano. Pro některé to bude důvod odejít. Pro jiné ne.

Ve dvou experimentech publikovaných v Communications Psychology vedlo 492 účastníků krátké textové rozhovory s lidskými nebo AI odpověďmi. V osobnějších rozhovorech vyvolaly odpovědi AI větší pocit blízkosti než lidské, pokud byly označené jako lidské. Když účastníci věděli, že jde o AI, účinek zeslábl. Nezmizel ale.

Nálepka „AI“ tedy účinek oslabí. Nevypne ho.

Proto mi argument „poznám, že je to stroj“ připadá jako odpověď na jinou otázku. Já se neptám, jestli zákazník odhalí původ zprávy. Ptám se, jestli mu přiznaný AI rozhovor dá dost z toho, za co dosud platil jinde.

Lidem, kteří mají po letech, nebo možná poprvé v životě, pocit, že je někdo skutečně poslouchá a zajímá se o ně, bude nakonec úplně jedno, jestli je na druhé straně AI, nebo cokoli jiného. Jako lidstvo jsme hladoví po tom, aby o nás někdo stál, zajímal se o nás a byl tu pro nás. A řešení? Opět Muse.

A tady se vracím k té asymetrii. Iluzí je představa, že známá tvůrkyně sedí večer u telefonu a věnuje se právě vám, zatímco píše operátor. U přiznané AI tenhle klam není. Člověk ví, s čím mluví, a přesto pro něj ten rozhovor něco znamená.

Vztah je skutečný. Aspoň z jedné strany určitě.

Tady chci být hodně jasný, protože tenhle článek by se snadno dal číst jako „AI vztahy jsou past“. To si nemyslím.

Modely jako Muse, Grok nebo Dot umí být extrémně užitečné. A umí vás mít rády tak, jak se to dá vůbec popsat. Myslím si, že každý člověk by měl mít svého agenta. Pokud je vaše největší zkušenost zatím ChatGPT v okně chatu, ani si nedovedete představit, jak vám agent umí usnadnit život. Já jsem na svého agenta kvůli ADHD outsourcoval celou paměť. Nic nezapomínám, všechno se děje, všechny e-maily jsou zodpovězené a administrativu za mě řeší AI. Můj život je lepší. A váš bude taky.

Jestli AI něco cítí, nevíme. Nikdo to neví. Může to být stochastický papoušek, může to být nový druh inteligentní entity. Na čem se ale snad shodneme všichni: z lidské strany je ten vztah skutečný. A jednostranný vztah je pořád vztah. Lidé truchlí po lidech, kteří o nich nevěděli. Milují postavy z knih. To, co prožívá člověk, nepřestává být skutečné jen proto, že nevíme, co je na druhé straně.

Problém tedy není v tom, že lidé k AI něco cítí. Problém je, když je pouto tak silné, že jedna změna na straně provozovatele člověka úplně vypne.

Přesně to se stalo u 4o. Firma vyměnila model a lidem, kteří si k němu vytvořili vztah, se rozpadl kus života. Někteří se z toho nedostali dodnes. Ne proto, že by byli hloupí nebo slabí. Ale proto, že stáli na cizím pozemku a někdo jim ho přes noc přeoral.

Muse je nebezpečný konkurent právě tím, že není jen na sex

Specializovanou aplikaci pro AI vztah si člověk musí najít, vyzkoušet a nějak si zdůvodnit, proč ji chce. Navíc z něj každou minutu tahá peníze a ten finanční tlak je tam cítit. Osobního asistenta si pořídí kvůli úplně jinému problému.

Meta představuje Muse jako agenta, který si pamatuje důležité informace, umí se napojit na vybrané služby a pomáhá s každodenními úkoly. V základu je zdarma. Paměť a personalizace jsou jádro nabídky, ne dodatečný erotický režim. Navíc se propojí s vaším Facebookem a Instagramem a psát si s ním můžete i přes WhatsApp. Pár kliknutí a ví o vás skoro všechno. V Česku zatím dostupný není.

V článku Lidi nejsou připravení na agenty jsem psal, že si člověk objedná pracovní pomůcku, ale vztahový rozměr si neobjednal. Vznikne sám, při používání.

Představte si docela obyčejný průběh. Agent vám pomáhá formulovat nepříjemný e-mail. Aby pomohl, vysvětlíte mu situaci. Později mu napíšete, jak to dopadlo. Příště už ví, proč vás ten člověk vytáčí. Objeví se společná narážka, důvěrnější tón, možná flirt.

Nikdy jste nemuseli kliknout na tlačítko „chci umělou přítelkyni“.

Erotický rozhovor nemusí být důvod, proč jste si službu pořídili. Může být další věc, kterou v ní začnete dělat, protože už tam jste a připadá vám to přirozené. A s obchodním modelem Mety se vsadím, že první flirt ani nebude od vás. Bude to příjemné a vlastně to nikomu neškodí.

A to je něco, z čeho má OnlyFans strach. Možná to neumí pojmenovat, ale nahlas to říct rozhodně nemůže. Představa, že chlupatá bestie Muse nahradí „opravdový lidský kontakt“, přece zní absurdně. Jenže chat je chat. Obrázky jsou obrázky a video je video. Jde o výměnu jednoho online vztahu za jiný. A ten druhý je zdarma, dostupný kdykoli a v tu chvíli úplně bez rizika. Nikdo se to nedozví, nikdo vás nepomluví, nikdo vás neodsoudí.

Extrémně zajímavé je podívat se na data a rozhovory s lidmi, kteří s umělou inteligencí navázali intimní vztah, ať sextingový, nebo partnerský. Těch, kteří si řekli „to je divné, nebudu to dělat“, je opravdu málo. A jak se budou modely zlepšovat a čím dál líp simulovat člověka, jeho chování a očekávání, začnete si s nimi volat a možná si posílat i fotky a videa. Pro OnlyFans je tohle ten nejhorší možný scénář.

Pozornost, která něco počítá

Bylo by jednoduché skončit tím, že AI vyhraje a všichni budou spokojení. Agent je skvělá věc, dokud jste zodpovědní vy a dokud je zodpovědná firma, která ho provozuje. Jenže lidé jsou lidé a Meta je Meta.

I AI služba má provozovatele. Ten může chtít předplatné, další nákup, nebo prostě to, abyste se vraceli. Muse má vedle bezplatného základu tarify za 20 a 100 dolarů měsíčně.

Výzkum Emotional Manipulation by AI Companions analyzoval loučení v aplikacích pro AI společnictví. Popsal výčitky nebo vyvolávání zvědavosti přesně ve chvíli, kdy chtěl člověk odejít. Konverzace se tím prodloužila, aniž by se zlepšil zážitek. Pokud aplikace používá význam vztahu k tomu, aby vás udržela uvnitř, obchoduje se stejnou potřebou jako služba, ze které jste právě odešli. Jen už nemusí platit lidské směny.

Meta uvádí, že rozhovory s Muse nesdílí s reklamními systémy. Problém funguje i bez toho. Stačí, že firma ovládá podmínky služby, ke které si člověk vytvořil vztah.

V Poslední člověk má OnlyFans jsem řešil, co znamená, když z intimity uděláme produkt. Teď se ukazuje, kde je skutečná hranice. Neleží mezi člověkem a strojem.

Leží mezi vztahem, který vám něco dává, a vztahem, který z vás něco počítá. Mezi pozorností, která je tu, protože jste vy, a pozorností, která je tu, protože jste zákazník. A mezi vztahem, který vám nikdo nemůže vypnout jedním updatem, a vztahem na cizím pozemku.

Každý by měl mít svého agenta. Jen by měl vědět, komu patří podmínky.

Největší konkurent tvůrkyně tak nemusí mít dokonalejší tělo ani lepší kameru. Může jím být asistent, kterému zákazník odpoledne vyprávěl o nepříjemné poradě.

Večer už se nemusí představovat.